Dosud nikdy jsme spolu nediskutovali cikánsko-gadžovský problém. Snad proto, že mezi sebou jsme nemuseli, snad proto, že jsme měli na starosti důležitější věci. Věděl jsem ostatně, že měl obrovské problémy se včleněním do většinové společnosti, a to ani ne tak ze strany té většiny.
"Mám o nás cikány starost," pronesl zamračeně nad nedopitým půllitrem.
"Bojíš se, že se společnost radikalizuje?"
"To ani ne, většinová společnost je sice naštvaná, ale v podstatě nám neublíží. Mám o nás obavy kvůli nám samotným. Víš, už od mala nás vždycky učili, že gadžo je nepřítel a naším najvětším vítězstvím je jej přelstít, využít ho. To, že je naše jediná obrana a jediná satisfakce za všechna příkoří. Komu se takový názor nelíbil, přestal být vlastně cikánem. Vždycky tady ale byl někdo, kdo cikánům šéfoval, jehož slovo bylo svaté a dokázal jednat se státní mocí tak, že bylo zachováváno určité příměří. Dneska je to pryč. Mladí cikáni si už neváží starších, neposlouchají je, dělají si co chtějí. A to bude náš konec. Zahubíme se sami," dopil a smutně se díval někam mimo mne.
Chápal jsem ho. Není bílý a, aniž by to dal někdy najevo, nebyl vždy přijímán s nadšením a bez problémů. Je cikán, ale původní rodinu už desetiletí neviděl, nepatří už mezi ně. Nepatří vlastně nikam, ale kořeny v každém člověku zůstávají. Kořeny, myšlenky, smutek a někdy i beznaděj.¨
Objednal jsem dvě slivovice, protože nevím, jak pomoci. Ale to v této zemi, a nejen v této, asi neví nikdo.